Pracuju v nemocnici. Ne jako doktor. Jako technik na příjmovce. Moje směny začínají v deset večer a končí v šest ráno. Dvanáct let. Dvanáct let vidím to samé – světla, chodby, kafe z automatu a lidi, co přicházej s různou mírou štěstí. Někdo odchází domů, někdo zůstává. Někdo už neodejde nikdy.
Je to práce, která tě semele, když nemáš ventil.
Můj ventil byl dlouho běhání. Pak jsem si zničil koleno. Pak knížky. Pak seriály. Pak přišla noc, kdy jsem si řekl, že už nemůžu čumět do zdi ani na další díl něčeho, co mě stejně nebaví.
Bylo to v úterý. Tři hodiny ráno. Nula pacientů. Sestra na příjmu spala na židli – neřeknu jméno, ale klidně bych jí to dneska připomněl. Seděl jsem u monitoru, přede mnou vychladlá káva a krabička suchýho rohlíku. A vzpomněl jsem si na to, co mi kdysi říkal kolega Pavel. "Když je nuda, otevři si kasinové hry Litecoin. Aspoň ti to uteče čas."
Tehdy jsem se tomu zasmál. Teď jsem to zkusil.
Našel jsem stránku, zaregistroval se. Trvalo to tři minuty. Vložil jsem pět set korun – řekl jsem si, že je to cena za zábavu, stejně jako lístek do kina. Začal jsem točit nejjednodušší automat, co tam byl. Ovocáky. Žádný blbosti.
Prvních dvacet minut nic. Prohrál jsem dvě stě. Pak tři sta. Kurva, říkám si, dneska to není ono. Chtěl jsem to zabalit. Ale něco mě drželo. Možná ta tma za oknem. Možná ta nemocniční nuda, co leze do kostí. Možná to, že jsem neměl nic lepšího na práci.
A pak to přišlo.
Točil jsem už pomalu, bez naděje. Vsadil jsem poslední dvě stovky z toho, co mi zbývalo. Válce se točily. Jablko, hruška, meloun. Nic. Pak znovu. Citron, citron, citron – malá výhra, stovka zpátky. Pak najednou – zvon, zvon, zvon.
Tři zlatý zvony.
Displej zezelenal. Rozsvítilo se tam číslo, který jsem ještě neviděl. Nejprve dvě nuly. Pak tři. Pak čtyři.
Osmatřicet tisíc korun.
Zamrkal jsem. Klepl jsem na obrazovku, jestli to není chyba. Nebyla. Seděl jsem na židli na příjmovce, v nemocnici, ve tři ráno, v ruce hnusnou kávu a na účtě v telefonu částku, za kterou bych koupil novej notebook, novej telefon a ještě by zbylo na víkend v nějakým městě.
Podíval jsem se na spící sestru. Neřekl jsem nic. Kdo by mi to věřil?
Zbytek noci jsem prožil v nějakým zvláštním klidu. Už mě netrápilo, že je tma, že je zima, že šéf zase něco podělal v rozvrhu. Měl jsem v kapse pocit, že se nemusím bát. Že i když je kolem mě nemoc a smutek a věčný kolotoč, tak existujou chvíle, kdy se ti podaří něco, co nedává smysl.
Ráno jsem jel domů. Slunce vycházelo nad paneláky. Zastavil jsem na benzince, koupil croissant a dobrej bílej jogurt. Ne protože bych měl hlad. Ale protože jsem si chtěl dopřát.
Doma jsem se vyspal jako zabitej. Když jsem vstal, pořád jsem si říkal, jestli se mi to nezdálo. Otevřel jsem účet. Pořád tam bylo třicet jedna tisíc. Vybral jsem dvacet. Zbytek nechal na později.
Volal jsem bráchovi. "Páni," řekl. "A tys do toho dal jen pět set?" "Jo," řekl jsem. "A pět set." Chvíli mlčel. Pak řekl: "Ty máš kliku jako blázen."
Možná jo. Ale já si říkám, že to nebylo jen o klikě. Bylo to o tom, že jsem si dovolil zkusit něco novýho. V noci, kdy jsem byl na dně. Když jsem potřeboval cokoliv, jen ne další díl seriálu.
Od tý doby hraju pravidelně. Ale ne moc. Jednou, dvakrát do měsíce. Vždycky na noční. Vždycky ve tři ráno, když je na příjmu ticho. Dal jsem si pravidlo – vložím jen to, co jsem ochotnej ztratit. A když vyhraju, polovinu vyberu, polovinu nechám.
Za poslední půlrok jsem takhle naspořil slušnou částku. Koupil jsem za to lyže. A zimní boty ženě. A psovi novej pelíšek, protože ten starej už smrděl.
Ale víš, co je na tom nejlepší? Není to o těch penězích.
Je to o tom, že vím, že i v té nejhorší noční směně, když je tma, zima a nikde ani živáčka, tak můžu otevřít telefon, kliknout na kasinové hry Litecoin (https://crypto-casino.edu.bi/casino-category/litecoin-kasina-cesko/) a na chvíli vypadnout. Ne z nemocnice. Ale z tý hlavy. Z toho věčnýho přemýšlení, co bude zítra, pozítří, za měsíc.
Sestra na příjmu už ví, že když ve tři ráno vytáhnu telefon a usmívám se do prázdna, tak to znamená, že zrovna točím. Občas se podívá přes rameno. "Zase točíš?" "Jo," řeknu. "A dneska to jde."
Někdy to jde. Někdy ne. Ale to je v pohodě. Protože to nejde o výsledek pokaždý. Jde o to, že mám něco, co je jen moje. Moje noční dobrodružství. Můj způsob, jak přežít ty dlouhý hodiny mezi půlnocí a svítáním.
Když to shrnu – nemocnice mě naučila, že život není fér. Ale kasino mě naučilo, že občas jo. Stačí být ve správnou chvíli na správným místě. I kdyby to místo byla zelená židle na příjmovce, venku tma a v ruce studená káva.
A někdy to přijde z ničeho. Třeba ve tři ráno. Třeba když to nejmíň čekáš. Třeba od tří zlatejch zvonů.